Hory - lyžařský výcvik (04.-11.02.1989, foto Mirek Kovář)

 

          Toto byla první velká společná akce. Bylo nám víceméně patnáct, byla to krásná doba. Někteří právě prožívali své první ať už šťastné či tajné lásky, ať už v rámci třídy nebo ne, bolševici nám vládli, právě těžce letěl hit "Ice, Ice, Baby", potají jsme i na horách poslouchali Svobodnou Evropu, zkrátka idyla.

          Když tak lovím v paměti, zjišťuju, že je celkem fest děravá. Tak to vezmu tak nějak útržkovitě. Tam jsme jeli autobusem, který nám zůstal po celou dobu výcviku k dispozici. Pouze se změnil řidič, protože ten první si zlámal hnáty nebo co na sjezdovce. To byl taky jediný těžší úraz za celou dobu. Jako ideální pedagogický doprovod se ukázal náš třídní, profesor Mareš, ten vždy kolem půl desáté vyhlásil večerku a šel spát, spoléhaje na naši solidnost, nutno podotknout, že jsme ho snad nezklamali, nikdo neutrpěl otravu alkoholem, vrátili jsme se ve stejném počtu, jako jsme odjeli, vždyť říkám - byli jsme mladí a blbí :o)

          Já osobně vzpomínám na lyžařský výcvik rád, při rozřazování do družstev mi v jedné zatáčce vypnula jedna lyže, posléze druhá, skončil jsem zabořen čenichem ve sněhu s verdiktem třetího družstva. Ne, že bych byl nějaký Tomba, ale oproti ostatním lazarům, kteří byli se mnou v tomto "odpadlišti" jsem tam měl celkem veget a dělal jsem si, co jsem vcelku uznal za vhodné. Asi takhle - kdo lyžovat uměl, pěkně si zajezdil, kdo to neuměl, stejně mu to moc nepomohlo, ale jo, trochu asi na tom něco bude.

          Večery jsme trávili (kromě neustálých přesunů mezi chatkami a poslechu již zmíněných imperialistických stanic), ty oficiální, před večerkou, amatérsky organizovanými "diskotékami" a "zábavnými soutěžemi", jak je vidět na fotkách, nesmějte se, nám ty voloviny tehdy skutečně připadaly zábavné. Třeba ta, jak pověsit rohlík na špagátek mezi jednoho maníka a jednu děvčicu a nechat je ten rohlík poslepu hledat, případně jim ho šlohnout a nechat jim tam jenom špagátek. Skončilo to jakýmsi zmateným líbáním, někteří z toho byli docela vyvalení, jak na fotce č. 15 a několika předešlých dokazují Karel s Veronikou.

          Za pozornost stojí též foto 25a, výřez, jakýsi blábol, to byl vrchol diverze proti profesoru Schneiderovi, našemu tehdejšímu češtináři. Ten na nás měl celkem náročné požadavky a jeho výraz "Šibe ti?" byl pověstný. Zatímco třeba já si ho postupem času (profesora pochopitelně, ne ten výraz) oblíbil, někteří se ještě dnes budí v potu a křiku ze sna, kdykoli se jim zdá o literatuře a prvním ročníku.

          A pak také objednávky jednotlivých snímků, které Mirek jednotlivcům dodělával, schválně by mě zajímalo, proč si Filip, Marcel a Jakub svorně objednali foto č. 22, kde jsou krásně "nahřadované" takřka všechny naše spolužákyně, že by skutečně nějaká tajná láska?

          A Radku promiň, ale co se týče snímků 6 a 7, rejpnout si musím, Tučňák v pyžamu, to je záběr, po kterým každej fotograf touží :o)

          Už toho komentářování nechám, stejně se k tomu nic moc říct nedá, pravda, trochu tam chybí snímky z vlastního lyžování, ale takový už je život, třeba mi ještě někdo nějaké dodá. A to mi připomíná, že mám ještě doma staré celuloidové filmy z kamery (ještě té pravé, natahovací na film Super 8mm). Taky stále doufám, že se jednou dokopu s ním něco udělat.

Egi